Plížím se tiše, po špičkách,
v naději, že uzřím tvou krásu,
kterou tak pečlivě ukrýváš,
kterou tak dobře sama znáš.
Utíkám po schodech,
dech usilovně popadám,
prach kolem mne víří,
srdce buší, mozek tuší.
Slyším hlasy, běžím dál,
zase hlasy,
ozvěna to není,
v rytmu stále znějí.
Vyčerpán vybíhám poslední patro,
zastavím se.
Najednou ticho,
jen srdce buší a klid v duši.
Rozhlédnu se okolo,
mám se vrátit, zůstat?
Slyším zvuky, jiné zvuky,
otevřu oči a zklamaně vstávám z postele..