Na vylidněném koupališti paní vedle mě vlezla do vody a zůstala tam dvě hodiny. Nikde jsem ji však neviděl a začal jsem si o ni dělat starost. Kolemjdoucí důchodkyni jsem popsal situaci, že už půl hodiny se neukázala a všechny své věci včetně nezamčeného kola nechala bez dozoru.. Bylo to divné. Nakonec se situace vyjasnila, paní se totiž rozhodla celou rozlehlou pískovnu obeplavat a u vzdálených břehů nebyla pořádně vidět.
I důchodkyni z mého pátracího týmu se ulevilo a její muž mi, po dlouhosáhlých výpovědích o své rodině, prozradil jak je rád, že mě ta příhoda nebude dál zaměstnávat, že jak jsem všímavej, tak bych na to určitě pořád myslel (měl pravdu jen částečně, viz tento článek;)
Celá ta událost mě přivedla k zajímavé otázce – jak moc se vlastně v kritické situaci bojíme podvědomě o sebe, když navenek vyjadřujeme starost o druhé?
Měl jsem starost o neznámou paní, zda neutonula. Ale nemohl to být třeba strach z toho, že bych na tohle místo měl pak špatnou vzpomínku a byl by to zkrátka nepříjemný zážitek, o který nikdo moc nestojí? Bál jsem se o plavající paní nebo spíš o sebe? V ten moment bych tu druhou možnost asi vůbec nepřipustil.
Je zvláštní nad tím takto přemýšlet. Kdybych měl 100% jistotu, že paní utonula, zavolal bych na policii a pomohl tak mj. zajistit její věci na břehu před odcizením, informovat rodinu.. Ten hovor by jistě byl také nepříjemný a ještě bych se mohl třeba do něčeho „namočit“, když kousek vedle umřel člověk.
A co kdyby místo neznámé paní šlo o někoho blízkého? Nepramenil by tento strach o druhého zas jen z našeho vlastního strachu sama o sebe, z toho co bude dál? A co když mám někoho opravdu rád a nepřeju mu nic zlého?