Internet jako encyklopedie – co v ní není


V dnešní době se počítač stává důležitým komunikačním prvkem, zejména díky Internetu. Je tak velkým konkurentem tradičních médií jako noviny, rozhlas a televize. Počítač má však nepředstavitelně široké využití a pomalu, ale jistě svoji konkurenci vytlačuje. Počítače nám obstarávají práci, která se dá částečně nebo úplně zautomatizovat. Mohou být i dobrým přítelem postiženým lidem. Slepým lidem nahlas čtou, co je právě na obrazovce, ochrnutým umožňují díky Internetu snadnou komunikaci s okolním světem. Postižení tak mohou udržovat kontakt s lidmi, s kterými by se v realitě jen těžko setkali, a to z důvodu postižení tělesného, ale i psychického.

Na Internetu se také dá pracovat, a člověk tedy nemusí chodit ven a dojíždět někam daleko do zaměstnání. Ušetří tak spoustu času a peněz za dopravu. Když s prací skončí, může se ihned věnovat zábavě, které je na Internetu opravdu požehnaně v nejrůznějších formách – chaty, on-line hry, diskusní skupiny, vtipy atd. Potom, co ho to přestane bavit, objedná si přes síť něco k jídlu a jde spát.

Vypadá to, že k životu by nám mohl stačit pouze počítač připojený na Internet. Ačkoliv nám však poskytuje hodně, je jedna věc, kterou nikdy nahradit nedokáže, a to je mezilidský kontakt. Myslím takový kontakt, kdy si můžete na druhého člověka sáhnout, vnímat jeho reakce a pohyby. To nikdy Internet nedokáže. I když v budoucnu asi budou snahy o to simulovat mozek člověka, nikdy to nebude na sto procent, protože počítači chybí emoce, citové vnímání. A hlavně, člověk má kromě mozku taky jiné orgány a všechno dohromady z něj tvoří bytost, která je na celém světě jedinečná a nenahraditelná.

Internet nám však může pomoci k nějakému prvnímu kontaktu s osobou, s níž se chceme setkat. Asi jediným příkladem za všechny jsou seznamky. Lidé si tam vloží nějaký honosný popis sama sebe a čekají, až tím někoho (většinou opačného pohlaví) zaujmou a dostanou odpověď. Po tomto prvním kontaktu, který jim poskytne Internet, se však nedočkavá dvojice chce setkat i v realitě, virtuální svět jim už nestačí. Nezřídka se stává, že minimálně jeden z nich však odchází zklamán a „s prázdnýma rukama”.

Jak je to možné? Vždyť na Internetu to vypadalo, že našli nejlepšího člověka na světě! To je právě ono, na Internetu vše vypadá perfektně a dokonale. Internet nebují lidskými neduhy a špatnými vlastnostmi. Právě proto ho máme tak rádi, snažíme se ho prolézt skrz naskrz a vyzískat co se dá. Máme z něj užitek a vlastní prospěch. Konzumovat ale umí každý, na tom nic není. V životě však nemůžeme stále jen brát, musíme také dávat, to je důležitější, ale taky těžší. Pomáhat ostatním lidem, vyslyšet jejich útrapy a strasti, porozumět jim, prostě naučit se užitek nejen neustále získávat, ale i být ochoten se o něj podělit s druhými. Ve virtuálním světě toto jistě také jde, ale určitě ne v takové míře a formě jako je to v běžném životě – v realitě.

Emanuel Vejnar, 15.5.2002
Přejdi na Blog | Fotografie
© 2004-2017 Emanuel VEJNAR Fotografie