Včera jsem náhodou viděl dva filmy, oba zámyšlející se nad životem lidí, nad tím, co je v životě podstatné, důležité.
První film byl Se7en, z roku 1995, v hlavních rolích Morgan Freeman a Brad Pitt. Drama, kde psychopatický sériový vrah zabíjí lidi provinilé z jednoho ze sedmi smrtelných hříchů: obžérství, lakota, lenost, hněv, pýcha, chtíč a závist. Tlouštík s hlavou ponořenou v guláši, jenž umřel na následky přejedení a roztrhl se mu žaludek, polorozpadlý lenoch přivázaný na postel, kde ležel rok a přesto v otřesném stavu přežíval díky práškům, které mu tam zanechal náš strážce zákona. Čím nechutnější a zvrhlejší, tím lepší. Vrah se nakonec sám přizná a připadá si jako hrdina, co napravil svět a mluví o žalostném stavu dnešní společnosti. Úplný závěr mi přišel tak trochu hloupý..
Druhý film se jmenoval Čas probuzení (Awakenings), 1990, v hlavních rolích Robin Williams a Robert De Niro. Byl natočen podle skutečné události. Doktor ve středních letech přijde na způsob, jak léčit tzv. katatonický stav (těžká forma demence), kdy takto postižení lidé nemohou mluvit, chodí strnule a trhaně (pokud vůbec udrží rovnováhu) a téměř na nic nereagují. Skoro jako mrtví. Takto žijí svůj život od počátku onemocnění desítky let. Doktorovi se však povede je z tohoto bezútěšného stavu dostat a my můžeme být svědky jejich duševního a tělesného probuzení. Kapesník poblíž nám v následujících pár chvílích dobře poslouží. Později se ukáže, že probuzení bylo jen dočasné a příznaky nemoci se vracejí.. Robert De Niro naprosto výborně hraje jednoho z pacientů, o kterém film poodhaluje nejvíce. Byl to krásně lidský film, na který se nezapomíná.