Rádi hlásáme světu naši pravdu. Chceme, aby ji znal a klidně se spokojíme i se společností pár známých. Máme dobrý pocit z toho, že se naše myšlenky šíří dál. Pravdy krátkodobé, vymezující, řešící a hodnotící malé věci v našem okolí. Myslíme si, že by je náš řečnický partner měl znát. Někdy ho to ale nezajímá, má své okolí plné malých záležitostí a problémů neslučitelných s našimi.
Vyhledáváme ty, jejichž svět je nějak napojen na náš a to zejména z nejbližšího okolí, kde je velká pravděpodobnost, že si naše malé problémy a zážitky porozumí a vytvoří průsečík chrlící další a další možné podobnosti a společné postoje, po kterých tak dychtíme. S takovými lidmi si rádi popovídáme i příště, bude jistě o čem.
Ale po čase i to může omrzet. Proč se nebavit o věcech velkých, nezávislých na našem bezprostředním okolí? O věcech opomíjených, těžko uchopitelných, tiše plynoucích a nezastavitelných, o společných věcech nás všech? O tom se těžko mluví a málokdo to umí (když vynechám různé šarlatány a jasnovidce). A přesto jsou to věci zásadní.
Jsme ve vleku tržní, konzumní společnosti, která nás neustále nutí něco kupovat, chvilku to užívat a pak zas vyhodit. Je kladen enormní důraz na dokonalý zevnějšek, opečovávání a hýčkání našich těl, ale zušlechťování ducha nebo rozvíjení inteligence nám nikdo příliš nenabízí.
Vše ve světě je dostupnější a jednodušší, ale tím zároveň leniví i náš mozek. Nejsme pak schopni se zapojit do náročnější diskuze, udělat si svůj názor, odhalit klamavou reklamu.. Z veřejného života jako by vymizely intelektuální a morální vzory (je jich poskrovnu), vídáme jen milióny vyhlazených obličejů plné hraného smíchu. A možná, že se smějí právě nám, jak jim to všechno baštíme;)