Jak mi ukradli mobila


Je čtvrtek 22.11.2001, sedím ve škole (FI MUNI v Brně) u počítače s Internetem. Jsem tu od oběda a je půl páté. Chystám se odejít, ale za chvíli mi přichází odpověď od spolužáka, že prý už sehnal datový kabel k Nokii 3210. Hurá, řekl jsem si, zítra se u něj stavím se svým mobilem a přes ten propojovací kabel s počítačem si zaktivuju dvě nový hry! Hned hledám na webu nějaké informace o tom jak to přesně provést. Je toho tam plno, takže čtu a stahuju nějaký programy potřebný pro tu aktivaci. Asi po hodince mě oči a žaludek upozorňují, že bych mohl přestat a jít pryč. Dobrá, souhlasím, stejně už nemám nic na práci, dávám si diskety a mobil do baťohu a odcházím.

Když dojdu k zastávce, zrovna u ní zastaví trolejbus. Mám docela štěstí. Na konečné vystupuji a jdu si koupit čtvrtku chleba, abych se mohl na koleji najíst. Pak postávám u tramvajový zastávky a čekám na tramvaj č. 12. Za deset minut je tu, nastoupím úplně dozadu a dívám se jak mi pěkně ubíhá cesta. Na druhé zastávce se uvolnila nějaká místa k sezení, takže se jdu posadit, dávám si baťoh na kolena, ale vidím, že je otevřená přední kapsa. Hned mi všechno dochází. Ti dva za mnou to jenom hráli! Vypadalo to, že se objímají a ignorují okolí, takže když se mě z boku trošku dotkli, nevšímal jsem si toho. Jenže oni vše jen předstírali a bez problémů mi mezitím otevřeli bágl! Strčili dovnitř pazouru a vytáhli si mobila za 6000 Kč, který měl být druhý den vylepšen o dvě nové hry. Hned jsem si vybavil předchozí zastávku jak jsem na ně koukal, když přecházeli silnici poté co vystoupili z tramvaje. Jenže v ten moment jsem ještě nic netušil.

Vždyť je to tak jednoduché, stačí prostě zasunout svoji pracku někomu cizímu do kapsy a vytáhnout si třeba mobil nebo peněženku a pak rychle zmizet. Proč chodit do práce, když můžeme okrádat ostatní? Podobně asi přemýšlí většina kapsářů a zlodějů.

Sedím tedy ve své osudové tramvaji, kde jsem právě přišel o svůj mobil. Ještě se několikrát přehrabuju v baťohu, ve kterém stejně skoro nic není. Aspoň, že mi v té přední kapse zůstaly klíče od koleje. Disket si také nevšimli a příručku "Začínáme s FI MUNI" si už asi přečetli předtím, takže mi tam zůstala.

Měl jsem pocit úplné bezmocnosti. Přesně jako když hrajete nějakou hru, dostanete se na určitou úroveň, ale pak prostě přijde někdo a vypne vám počítač a vy můžete začít hrát od začátku. Podruhé vás to ale většinou nebaví tolik jako poprvé. Avšak v životě narozdíl od počítačové hry musíte pořád pokračovat dál, ať se děje cokoliv, nemůžete začít znovu od začátku. Všechny negativní a pozitivní zážitky nás tak obvykle poznamenávají na celý život, aniž bychom si to nějak uvědomovali.

Usilovně přemýšlím co mám v této nepříjemné situaci dělat. Napadá mě, že bych mohl na příští zastávce vystoupit a jet zpátky. Problém byl v tom, že jsem vlastně ani nevěděl jak ti hodní lidé vypadají, nehledě na to, že by tam na mě stejně asi nečekali, takže marnost nad marnost. Ale kdo ví, třeba kdybych se vrátil, tak by ke mě přiběhli a napřahovali by ke mě ruce s mým mobilem se slovy, že se jim v té tramvaji nějakým omylem připletl pod prsty a že vůbec netuší jak se něco takového mohlo stát.

Jedu tedy až na konečnou, kde mám poblíž kolej, a jdu k telefonní budce. Hodím dovnitř dvacku a zkouším volat na mobil, který se ještě před půlhodinou vesele pohupoval v mém baťohu. Do sluchátka schválně říkám frázi "Dám vám peníze", protože bylo jasné, že na docela přirozené "Ehm.., asi jste mi ukradli mobil, můžete mi ho prosím vrátit?", by bez větších rozpaků zavěsili, ale já jsem chtěl zpátky aspoň simkartu. Nikdo se neozval, ale automat na svém poškrábaném displeji hlásí už jen 14Kč, takže to zvedli a pak zavěsili. Zkouším volat na Oskarlinku, z menu si vybírám položku "nahlášení ztráty nebo odcizení simkarty" a zvědavě vyčkávám co bude následovat. Asi po 15ti minutách přehrávání neustále dokola té samé melodie přerušované občasným monologem Oskara znějícím: "Váš hovor je důležitý, mějte prosím trpělivost" jsem zavěsil i přesto, že mi Oskar řekl o velké důležitosti mého hovoru.

Odcházím znovu na tramvaj, rozhodl jsem se totiž jet do školy a poslat si SMS zprávu, což jsem stejně po cestě zavrhnul. V tramvaji se zase ozývá žaludek, který od oběda neměl žádné rozptýlení. Na hlavním nádraží vystupuji, jdu si koupit hamburger a ještě jednou zkouším zavolat na Oskarlinku. Po deseti minutách to vzdávám a jedu zpět na konečnou, kde mám kolej. Zase se pokouším dovolat, ale pořád ta samá písnička! Jdu tedy mrzutý na kolej a tam se mi po chvíli podaří spojit se s operátorkou (po telefonu:). Vylíčím jí situaci a s malou nadějí se ptám jestli mi mohou poskytnout informaci o tom, kde se nachází simkarta ukrytá v mém mobilu. Operátorka pořád tvrdí, že k tomu nemá přístup a oprávnění a říká, že mě zcela chápe, jenže to je mi na nic. Takže jediná věc co se nám podaří asi za 20ti minutový rozhovor vyřešit je jen ubohé zablokování mé simkarty, kterou Oskar stejně dává ke kreditu zadarmo. Mám aspoň pocit, že jsem zlodějům trošku ztížil situaci.

Druhý den, když jsem jel v 6,30 ráno na cvičení z Lineární algebry, jsem v tramvaji po cestě pozoroval jestli by tu nějaký zlodějíček uspěl a zjistil jsem, že nikdo z těch lidí neměl tak pitomý a namíru šitý baťoh zlodějům jako já! Celou cestu jsem byl jako ostříž a odhadoval jsem potenciální zloděje mezi cestujícími. Musím přiznat, že jsem si připadal jako mezi lidmi, kteří jen číhají na někoho s podobným báglem jako já a jsou připraveni ve správný okamžik zaútočit na kapsu oběti aniž by majitel cokoliv tušil.

Ve škole mi spolužák, ten ke kterému jsem měl přijít ten den kvůli té aktivaci her, poradil, abych zkusil obejít nějaké zastavárny, třeba budu mít štěstí. Bylo to snad poprvé co jsem navštívil takovéhle pajzly. Svůj telefon jsem v nich samozřejmě nenašel, ale při pohledu na ostatní mobily za vitrínami mě bylo úzko, tolik lidí prožilo podobný příběh jako já.

Emanuel Vejnar, 25.11.2001
Další: Příhody z Prahy | Novinky z mého světa | Jak vybrat LED žárovku?



Přejdi na Blog | Fotografie