Takové otázky po čase unaví a odpovědi také nepřinesou nic nového (sám většinou nejdu nad tři kousky;)
Čím jsme starší, tím více mezi sebou mluvíme v náznacích, opisech, pojmenováváme věci nepřímo, vyjadřujeme se v metaforách, jinotajích. Využíváme větší slovní zásobu, máme více zkušeností (více přečtených knih, více uskutečněných hovorů), slyšeli jsme už mnoho stejných slov a hledáme nové, neotřelé výrazy a spojení..
Někdy skoro až odmítáme říci nějaké to slůvko, jehož smysl je v daný okamžik natolik zřejmý a jasný, že by situaci stejně více neosvětlilo. A přesto se po nás někdy žádá. Např. od jednoduššího „Už jsi tady?“ „Jak je venku?“ po zcela zbytečné „Co jste měli ve škole k obědu?“ „Kolik jsi vypil piv?“. Takové otázky po čase unaví a odpovědi také nepřinesou nic nového (sám většinou nejdu nad tři kousky;)
Nemáme rádi, když po nás někdo chce přímou, jasnou odpověď. Cítíme se snad trochu tlačeni do kouta, v jistém smyslu ohroženi. Naše jasné NE nebo ANO může být příliš zavazující a v případě, že bychom neměli pravdu i nevýhodné. Někdy bychom však rádi znali jasné stanovisko druhého a lámeme si hlavu, jak se ho dopídit. Nezeptáme se hned: „Líbím se ti?“ „Chceš se mnou chodit?“ a vymýšlíme způsob, jak na takové zapeklité věci přijít oklikou.
Vedle nepříjemných otázek tu však jsou ještě horší skutečnosti - příkazy, rozkazy, žádosti. Ač řečeny ohleduplně a slušně, někteří lidé jsou na ně přímo alergičtí:) Začnou se hned cukat, kroutit a svíjet na všechny strany, jen aby nás nemuseli poslechnout. Někdy to bohužel cítím i na sobě a snažím se proto včas věci předvídat, vnímat a zařídit je ještě předtím než jsou vysloveny. Druhý se pak nemusí namáhat s formulací své žádosti a já nepocítím případnou nechuť, protože mě to přece napadlo samo:) Musíme se zkrátka snažit myslet i za druhé a být takovým pomyslným nadhazovačem i smečařem v jednom.