Od dob, kdy se z primitivních organismů žijících před stovkou miliónů let, přes jednoduché primáty až po opice, vyvinul člověk moudrý (200 000 let) a kdy se po tisíce generací probíjel nástrahami tohoto světa, osvojil si i schopnost dodnes hojně využívanou, schopnost plánování. Pračlověk kdysi dávno naplánoval lov mamuta, aby měl co jíst, zabydlel se v jeskyni, aby byl chráněn před okolím a když ucítil potřebu, tak se rozmnožil. Žil spíše pudově, dělal co cítil a necítil se příliš omezen společností ostatních pralidí.
My dnes plánujeme všelicos. Lásku, děti, kariéru, chvíle volna, co budeme dělat zítra, za týden, za rok.. Díky pokroku a vývoji lidstva máme více možností, jak a čím naplňovat naše životy. Plánujeme většinou jen hezké věci, které nám přinesou nějaký užitek, prospěch, výhodu. Plánujeme s chutí, plánujeme rádi. Mnohdy však zůstáváme jen u svých plánů a nehneme se z místa, nedaří se nám, nemáme příležitost nebo si prostě jen nevěříme.
A pak jsou tu věci, které se naplánovat nedají - náhody, nehody, stavy štěstí, smutku, zklamání.. V koloběhu života nás provází s nečekanou platností, prolínají se s našimi plány, ničí je, posouvají dále. Nutí nás o nich přemýšlet, pochybovat, zavrhovat ty staré a navrhovat nové, lepší.
Přepisujeme své scénáře, škrtáme příliš okázalé herce, hrající příliš okaté role; hledáme nové postavy, prožíváme nové zápletky a poznáváme spousty herců ve vedlejší roli, snažících se snad o roli hlavní nebo jen mihnuvší se v dálce coby komparzisté krátké scény. Měníme komedii v drama, tragédii ve frašku a romantické pasáže v psychologický thriller. Zjišťujeme, jak je všechno nestálé, nepředvídatelně nevyzpytatelné a učíme se hledat řád v tom, co se mění a vyvíjí. Jedno nás však bude stále spojovat i se všemi ostatními tvory naší planety a to touha po životě a strach ze smrti. Schválně si to za tisíc let ověřte:)