Radost z fotografie


Vyrazil jsem do zámecké zahrady pokusit se ulovit nějakou tu veverku (zatím jen foťákem, možná až mě naštvou, tak se porozhlídnu po něčem účinnějším:-) Je tam jedno místečko, kde často bývají a i dnes jsem měl štěstí a jedna tam zrovna louskala v trávě oříšky. Vytáhnu foťák, ale to už plachému zvířátku přišlo podezřelé a vyskákalo do větví, odkud si mě pozorně měřilo a vyhodnocovalo celou situaci. Udělal jsem dva snímky, načež se stydlivá aktérka vytratila v korunách stromů a já trochu zklamaný odcházel po cestě dál.

Po chvíli jsem se na místo vrátil a veverka už byla zas dole.. Opatrně vytahuji foťák, ale hned to zmerčila a hopsá po trávě, poté přes pódium letního kina a hurá do větví. Celou cestu jsem ji zuřivě pronásledoval s vidinou nějakého pěkného záběru, ale bohužel nic nevyšlo. Byla ze mě asi hodně vyděšená:-)

Takže veverky dnes nebudou, jedu dál a napadlo mě podívat se na hřbitov. Těsně u vchodu jsem ale zahlédl jeden starší pár, se kterýma jsem se moc netoužil zdravit a tak jsem se vydal domů. Před naším barákem jsem ale nezastavil a ve zlomku vteřiny mě napadlo ještě podívat se na náměstí. No a kvůli této souhře okolností a náhod toto celé píšu, jelikož všechno to vyústilo v jednu skvělou fotku, ze které mám velkou radost.

Zahlídnul jsem tam totiž na lavičce jednu zajímavou babičku a hned jsem si ji představoval na fotce, jak mě její tvář zaujala. Sesednu z kola opodál a dívám se jakoby na nástěnku a přitom přemýšlím jak babičku oslovit a nastavit foťák, aby focení proběhlo co nejrychleji a moc jsem ji neznervózňoval.

Najednou se zvedla, popadla za řidítka svůj chatrný bicykl s nákupními taškami a namířila si to k silnici, takže jsem neměl už moc času. Nasedám na kolo, kousek popojedu, pozdravím a nejistě se ptám, jestli ji můžu vyfotit. Trošku překvapená zakroužila hlavou, pousmála se a pak mlčky přitakala. To už jsem měl výbavu připravenou, bleskurychle jsem vyhledal nejlepší pozici a během pár vteřin udělal tři snímky, ze kterých se nejvíce povedl až ten poslední, kde se babička i nejlépe tvářila.

Pak se mě ještě zeptala k čemu to mám, řekl jsem, že jsem amatérský fotograf a vystavuju svoje fotky na internetu. Poděkoval jsem jí a rozloučili jsme se. Po pár krocích nasedla na kolo a odjela pryč. Už ji asi nikdy nepotkám, ale její zvláštně smutný výraz, jež se v tu chvíli mísil se snahou o úsměv, ten si budu pamatovat a k fotografii se v budoucnu asi často vrátím..

PS: Fotku najdete tady úplně dole. Nazval jsem ji „pohled do duše“. Foto je bez ořezu.

Emanuel Vejnar, 15.6.2006
Další články: Fotografie, tisk a lidi | Novinky z mého světa



Přejdi na Blog | Fotografie
© 2004-2017 Emanuel VEJNAR Fotografie