Probouzí mě tiché hlasy z tátovy pracovny, rozpoznám pouze pár máminých slov „to je hrozný“ a velký smutek v hlase. Hned domýšlím, co se mohlo stát a když po půlhodině vstanu, dozvídám se, co jsem již tušil.
Za další půlhodinu už sedíme v autě a jedeme do Jilemnice za maminkou naší mámy. Vítá nás děda Vlasta a teta se strejdou, kteří také dorazili. Babička Věra leží v posteli v obýváku a na tváři má nepatrný úsměv. Za chvíli přijíždí další teta a strejda, všichni postávají v obýváku a pláčou. Babička se však stále usmívá, jako by tu s námi nebyla.
Vždyť by stačilo jen na chvilku otevřít oči a ujistit nás, že je všechno v pořádku, říkám si.. Slova se těžko hledají každému. Bezmocné výkřiky se mísí s objímáním bezvládného těla, které dalo život tolika lidem. Babička vychovala pět potomků, má sedmnáct vnoučat a devatenáct pravnoučat.
Babička byla farářkou Českobratrské církve evangelické a tato její životní náplň je předávána z generace na generaci. Babiččina pouť skončila v nedožitých 84 letech, dva měsíce před plánovanou oslavou jejích narozenin. Sejdeme se tedy o něco dříve.
Vzpomínáme na tebe babi a děkujeme ti za tvůj poctivý přístup k životu, za tvou lásku a zájem o druhé, za tvá slova v kostelích.. Věříme, že to vše mělo smysl, a že tě během svého života nezklameme. Vzpomínkové foto z 30.3.2010 | Z babiččiných narozenin 7.5.2007
