Nejprve jsem si od Vladimíra Neffa přečetl knihu Večery u krbu a jeho styl psaní mi byl blízký, nezahlcuje čtenáře zbytečnými fakty a bere vše s nadhledem. Od této útlé knihy jsem se odpíchl ke knize nepoměrně tlustší a to psychologickému románu Třináctá komnata. Děj se odehrává v Praze na Kampě, malém ostrůvku mezi Vltavou a říčkou Čertovkou (v knize nazývaná Ďáblice).
Ostrůvek je malé město žijící svým vlastním životem uprostřed města velkého. Ostrované mají oči neustále na šťopkách a vše, co se vymyká každodennosti nebo nějak ovlivňuje sled dějů na Ostrůvku, hned hlásí dál. Jejich zvědavosti je učiněno za dost, když se do opuštěného domu na Hrnčířském plácku nastěhuje cizí rodinka v čele s obtloustlým primářem Kalistou, jeho krásnou ženou Kateřinou a vyzáblou a vystrašenou dcerkou Blankou. Od této chvíle žije Ostrůvek jen událostmi z domu u Slepých hodin.
Vladimír Neff dokáže poutavě psát o obyčejných věcech, vytvářet různorodé charaktery postav a vše podbarvit poetickými popisy zahradní přírody vystavené rozmarům počasí, které výborně dotváří tajuplnou atmosféru Ostrůvku.
Kdyby měl někdo o knihu zájem a bydlí na ostrůvku v Lysé nad Labem, mohu mu ji zapůjčit;) Na závěr ještě krátká ukázka:
„Čas míjel jako suchý list snášející se k zemi a nadnášený větrem; tu se zastaví jeho klesání a list se rozkmitá třepotavou a vířivou hrou, tu je vyhoupnut stoupající vlnkou vzduchu, jako by se měl vrátit ke koruně stromu, hned se zas zachvěje a klesá pomalu, ale zpříma, než narazí na proud větru, který jej rozvíří a unáší kousek cesty, jako by mu dodal křídel. Ale výslednicí všech těchto pohybů je pád, neustálé přibližování k hřbitovu ostatních listů, které už prodělaly podobnou hru a leží teď na zemi. Blančin svět se zúžil na maličký cíp zahrady, jejž mohla přehlédnout z okna... A chvíle, jež jí mohl věnovat Kosťa, jí byly dobrým větrem, který zastavuje bezmocný pád uschlého listu.“