Po roce a půl od objevení skvělé knihy Třináctá komnata jsem přečetl asi 40 různých knížek a nyní jsem opět pocítil, že musím napsat další oslavné řádky na tvorbu Vladimíra Neffa. Jeho schopnost vcítit se do jednotlivých postav, líčení pocitů a úmyslů rozvedené do květnatých metafor je tak důsledné, poutavé a věrohodné až se člověku tají dech. Slovní spojení jsou krásně vynalézavá, poeticky křehká a stále tak přesná, že to spolu s pitoreskností postav leckdy vyvolá úsměv na tváři.
Neffovi se povedlo, bez jediné věty navíc, napsat ve svých třiceti letech tak čtivý a povznášející román, že by mu mohl mnohý z vyhlášených spisovatelů závidět. Byl i nesmírně vzdělán v oblastech přírodovědných, hospodářských, obchodních a historických (zejména jeho pětidílný historický román Sňatky z rozumu (později zfilmován) či trilogie Královny nemají nohy o Petru Kukaňi z Kukaně) a s lehkostí své znalosti v knihách používá.
Vladimír Neff psal hlavně srdcem, měl velký smysl pro nadsázku, detail a díky jeho talentu tak mohlo vzniknout mnoho krásných knih, které jen čekají až je zvědavý čtenář otevře;) Pro začátek rozhodně doporučuji Boha zbytečnosti a Třináctou komnatu.
A ještě jedna nenáročná ukázka: (Štěpán nemá příliš dobrý vztah se svou tetou a jednou ji upozorní, že nebude doma na večeři; teta ji však stejně připraví a do noci na něho čeká.)
„Slyšela, jak Štěpán vstoupil do jídelny. Rozsvítí, nebo nerozsvítí? Rozsvítil; viděla tenký proužek světla, který se rozžehl pod dveřmi. Napínala sluch, až jí krev hučela v uších, ale nebylo toho třeba. Za chvíli jasně zaznělo chrastění příborů a cvakot nože o talíř. Jí. V prsou tety Věry se rozlilo nezměrné blaho. Byl to týž pocit, jaký má vášnivý rybář, když ryba zabere.
Nevěděla, má-li Štěpán k této večeři týž symbolický poměr jako ona, ale nemyslila na to. Je to zkrátka trucovitý kluk, ale jeho trucování je konec, jakmile dostane hlad. Kdyby se nebyl večeře dotkl, znamenalo by to, že jedl někde venku - bylo by v tom gesto neodvislosti, soběstačnosti, pohrdání domácím řádem. Jo, chlapečku, nebylo by nesnadné hrát si na samostatného pána, ale máš málo peněz a tvůj mladý žaludek chce jíst. Inu jo. Rozveselena vstala a opatrně, aby nezachrastila klíči, otevřela spodní přihrádku svého prádelníku, jejíž obsah znala ona sama jediná na světě...“
(Štěpán nemá příliš dobrý vztah se svou tetou a jednou ji upozorní, že nebude doma na večeři; teta ji však stejně připraví a do noci na něho čeká.)
„Slyšela, jak Štěpán vstoupil do jídelny. Rozsvítí, nebo nerozsvítí? Rozsvítil; viděla tenký proužek světla, který se rozžehl pod dveřmi. Napínala sluch, až jí krev hučela v uších, ale nebylo toho třeba. Za chvíli jasně zaznělo chrastění příborů a cvakot nože o talíř. Jí. V prsou tety Věry se rozlilo nezměrné blaho. Byl to týž pocit, jaký má vášnivý rybář, když ryba zabere.