Do ruky se mi dostalo červené autíčko matchbox s bílou korbou. Je mi nějaké povědomé. Z těch nejzapadlejších vzpomínek mi naskakuje mlhavá představa desetiletého kluka, který vzal tátovi z kanceláře bílou překrývací barvu na text. Štětečkem ji pečlivě nanáší na vnitřní strany korby a v danou chvíli je to pro něj jistě ta nejdůležitější věc na světě.
Malý kluk, který má svá tajemství, musí všechno vyzkoušet a je zvědavý a lačný po životě. Po malých krůčcích se přibližuje, poznává a ochutnává ze stromu života. Pak dospěje a stárne. A čím dál častěji vzpomíná.
Auto je už celé odřené, kolečka zadní nápravy upadla a ta zbývající jsou ohnutá. Náklaďák teď slouží mým synovcům, když přijedou na pobyt k dědovi a bábě. Tři rošťáci, kteří vymýšlí jednu klukovinu za druhou. Mnohdy to končí brekem, zraněním a hádkou. Když jeden něco má, ostatní to musí mít taky.
A pak je večer bába nažene do koupelny, stejně jako to kdysi dělávala s námi, a po přečtení pohádky se tři znavení človíčkové spokojeně prospí do dalšího dne plného nových zážitků a překvapivých zjištění..
