Hrát šachy je umění, které se můžeme učit celý život a nikdy nedosáhneme úplné dokonalosti. Stejně tak i lidský život – učíme se ho celý náš život a uděláme spoustu špatných tahů, které bychom rádi vrátili zpět, kdyby to jen šlo.
Máme možnost zahrát si jen jednu partii, což není zrovna moc a i tak se někteří hráči po nevydařeném zahájení předčasně vzdávají. Ale proti komu to vlastně hrajeme? Kdo sedí na druhé straně šachovnice? Jsme to my sami, hrajeme paradoxně sami se sebou.
Je těžké hrát vyrovnanou hru, obzvlášť proti silnému soupeři, který využije každou naši chybičku a nepozornost pro svůj okamžitý nebo pozdější útok. Každý nerad prohrává, proto je vždy moudré nechat se poučit od zkušenějšího hráče, abychom i my vedli naši partii bez chybných tahů, které třeba mohou vypadat na první pohled lákavě.
Máme tedy radost, když vyhráváme a ještě větší, když vyhráváme sami nad sebou. Jednou každá hra skončí. I ta naše, první a poslední, nikdy neopakovatelná hra jménem život. Ať se nám povede vyhrát ji a na samém konci ať můžeme zašeptat: „Šach mat, byla to dobrá hra..“