Pokud děláme soustavně jednu činnost, začne nás to po čase nudit a těšíme se na změnu. Stejně tak nevydržíme dlouho na jednom místě a máme nutkání změnit prostředí. V jiném prostředí přijdeme na jiné myšlenky, všímáme si (pro nás) nevšedních věcí, obdivujeme rozmanitou přírodu, poznáváme nové lidi. Takovéto impulsy působí přímo blahodárně pro člověka žijícího ve stereotypu zaběhaných činností.
Je to jako když doplníme nádrž a můžeme pak zase chvíli pokračovat ve vytyčené trase. Ta cesta je na počátku úzká jako pěšinka v lese, co se nejistě klikatí sem a tam. Od určitého věku začne nabývat jasnější směr a postupně se rozšiřuje až jednoho dne není zbytí a promění se v dvouproudou dálnici. Přibývají výjezdy a mosty, auta se v rychlosti předjíždějí. Pozvolné a nudné dálniční zatáčky vystřídaly ty dávno zapomenuté cestičky mezi kapradím a kopřivami.
Dospěli jsme a kromě změn, kterých jsme sami chtěli dosáhnout (partner/ka, potomek, vlastní bydlení) jsme se změnili i uvnitř. Jsme sice odpovědnější a rozvážnější, ale dáme raději přednost proježděné rovné magistrále před postranní kratší uličkou. Čím je člověk starší, tím hůře snáší změny ve svém okolí. Malé dítě změníte (výchovou) jednoduše, dospělý se už tak snadno nezmění a pokud ano, tak většinou k horšímu. A pokud je změna život, co je potom smrt?