Smutně dívám se do prázdna,
tma je tu se mnou, tichý společník.
Svit lampy zlehka šimrá arch papíru,
žárovka odvádí svou každodenní rutinu.
Přitahuje pozornost, ono světlo, nehasnoucí energie,
je tu pro nás, pro všechny, bez rozdílu.
Ty tam v koutě, pojď, ukroj si, vytvaruj mě,
jsi teď mým pánem, na nějaký čas.
Až zhasnu, bude pozdě, pamatuj.
Vím, že si to nepřipouštíš, tajně doufáš, nechceš,
avšak déšť jednou všechno spláchne,
můj stín na tvé tužce se rozplyne.
Já tohle znám, zažívám to tisíce let,
teď to jiné nebude.
Tak pojď a hraj si se mnou.