Z údolí bloudění nechám se krásným slovem vésti
do světů vzdálených, pravdivých a ryzích.
Tam, kde žádných lstivých není
a čistá láska se ještě trochu cení.
Šepot bystřin a vůně luk, veškeré to jmění.
Kde neválčí se a nevzlyká, neprosí a nestýská.
Proměna času.
Na stráních z jeřabin poslouchám skřivanovu hlasu.
Šelest větví a naříkání kmenů,
melodie z Dalmácie, nekonečná symfonie.
Nad obzorem zapadá žehnající záře,
stíny mizí a nic už není cizí.
Na cestě k domovu stoupám stále výš,
až hebký vánek cítím ve své tváři.
Z vrcholku souznění sem neustále vane,
a já volám Pane!
Ať zázrak se stane..